Uvedené lokality představují poměrně rozsáhlý systém invazních ponorů Krasovského potoka a potoka Hložku. Východní chodba zasahuje zpět, snad na okraj primárních ponorů. Vchody jsou situovány na úpatí hřbetu Vintok, naproti vyústění údolí Krasovského potoka a údolí potoka Hložka do Suchého žlebu. První průzkum Vintocké propasti I provedla Jeskynní sekce Přírodovědného klubu v Brně. Po odstranění hlinitokamenité výplně z výrazně zkrasovělé pukliny (místo uvádí i Kříž 1864 a Absolon 1908) byla dne 5. 5. 1911 objevena první propast. Lezecky obtížné partie byly upraveny dřevěnými žebříky a lešením (nyní kovové žebře). Dne 13. 6. 1911 byla z Ústřední propasti objevena Střední patra a 1. 10. 1911 po rozšíření chodbičky v Dílně nad Ústřední propastí se podařilo proniknout směrem k severu do Chodby ozvěny. Později dne 8. 10. 1911 bylo dosaženu z Ústřední propasti Absolutní dno v hloubce 75 m. Ke dni 31. 11. 1911 byl zhotoven K. Hubíkem plán jeskyně. V roce 1934 zde probíhaly práce vedené ing. B. Lockerem byly objeveny další prostory ve Středním patru a z Ústřední propasti byl ražen průkop štěrkovou bariérou, která do té doby oddělovala Ústřední propast od Chodby ozvěny. Chodba ozvěny byla sledována do vzdálenosti 80 m, až do balvanitého závalu, kde se podařilo v květnu 1934 proniknout do výšky 28 m. V roce 1914 bratři Nejezchlebové objevili v sousedství Vintocké propasti I Vintockou propast II, včetně chodby později nazvané Souběžná (její průběh je paralelní s chodbou Ozvěny). Propojení chodeb Souběžné a Ozvěny nebylo Jeskynní sekcí, bratrům Nejezchlebům ani B. Lockerovi známo. V letech 1948-52 pracovali na Ostrovsku členové Speleologického klubu v Brně, kteří zpracovali mapu systému Vintok v měřítku 1:250, objevili propojení Vintocké propasti I a II, roku 1948 objevili Škrapovou propast, která ústí právě do prostor spojujících chodbu Souběžnou a chodbu Ozvěny, a roku 1949 znovu otevřeli Vintockou propast II. Nově objevené prostory i Vintockou propast II zanesli do map, dále prováděli fotodokumentace a první geologické a hydrologické práce (Novák 1948, Fabík 1949, Fabík, Novák 1950). V letech 1959-77 prováděla průzkum systému Ostrovská skupina Speleologického klubu v Brně a po krátkou dobu i Speleologický kroužek přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Byly studovány geologické, hydrografické a mikroklimatické poměry. Výsledky provedených studií vedly k objevu Říceného dómu i navazujících chodeb Jižní a Východní, dílčí postup byl dosažen v závalu konce chodby Ozvěny a rovněž se podařilo prolongovat Střední patra (oblast úžiny Nofisovy branky). Výsledky prací byly publikovány (Přibyl 1965, Hrouda 1963, Ryšavý, Přibyl 1960). Od roku 1977 provádí průzkumné práce na těchto lokalitách ZO ČSS 6-16 Tartaros. Centrum odvodňování představuje tzv. Absolutní dno Ústřední propasti ve Vintocké propasti I (370 m n. m.], kam směřují chodby Ozvěny a Souběžná (jejich prostřednictvím jsou odvodňovány i Škrapová propast a Vintocká propast II, dale Východní chodba včetně Jižní chodby a prostory Říceného dómu. Pozorování odtokových poměrů konce chodby Souběžné a trativodu na začátku chodby Ozvěny z posledních let naznačuje na možnou samostatnost dílčí větve odvodňování, která Absolutní dno míjí. Na Ústřední propast a Absolutní dno, resp. jejich směrné pokračování, navazuje i odvodnění zóny infiltračního typu zkrasovění Středních pater. Hydrogeologické poměry lokality jsou poměrně komplikované a výsledky pozorování byly publikovány (Přibyl 1962, Zoufaly, Hypr 1983). Oblast vchodu Vintocké propasti I, Ústřední propast, Východní chodba, Řícený dóm, část Středních pater a předpokládané pokračování systému Vintok jsou vyvinuty na výrazné zlomové línii, horizontálního posunu směru Z-V. Předpokládané pokračování podchází Střední patra. Odtok paleotoku tímto směrem prokazují výsledky studia orientace valounů fluviálních štěrků risské akumulační fáze. Fluviální sedimenty zkrasovění spodní jeskynní úrovně zcela zaplňuji. Zdá se, že vertikální zkrasovění i vyklizení zasahuje až do výškové úrovně zmlazení spodní jeskynní úrovně a sama spodní jeskynní úroveň již nebyla aktivována. Prostory Absolutního dna leží mimo stálý tok, jsou však často zaplavovány a pokračováni je zaplněno přemisťovaným fluviálním materiálem a přeplavenými hlínami. Maximální výška vodního sloupce zde byla zjištěna v roce 1985 a hladina stála ve výšce 40 m. Pozice systému Vintok v ponorové oblasti a jeho současná funkce ukazují na odklon podzemního toku Krasovského potoka snad do prostoru Liščí jeskyně či Blažkova závrtu. Tomu odpovídá i dnešní umístění obou depresí a aktivní ponory Krasovského potoka. Na vzestupu hladiny ve Vintokách se podílí zejména potok Hložek, který infiltruje do údolní výplně na úpatí svého poměrně rozsáhlého plochého dejekčního kužele vzniklého (po vyústění údolí Hložku do Suchého žlebu. Potok se ztrácí prakticky v prostoru nad chodbami Souběžnou, Východní a Jižní a za vyšších vodních stavů využívá ještě jeskyně Ponorové a jeskyně S oky. Po překročení kapacity ponorů Krasovského potoka a aktivizaci invazních ponorů propasti Škrapové teče do Vintok i část vod Krasovského potoka. V jeskyních Vintockého systému byla provedena částečná revize mapové dokumentace, geologická dokumentace je rozpracována, průběžně probíhá fotodokumentace a místy byly prováděny práce. Kopáno bylo i na řadě míst, kde jsme postrádali informace o výsledcích předchozích prací a původní pracoviště byla zaházena. Znovu byla otevřena Škrapová propast a zpřístupněna Střední patra ve Vintocké propasti I. Rovněž se podařilo několikrát proniknout do Říceného dómu. Provedené práce se však nesetkaly s úspěchem. TOTO MUZU EDITOVAT BEZ PRIHLASENI ???