Jeskyní systém potoku Lopač

Jeskyní systém potoku Lopač - Ponor potoku Lopač (rč 581), Starý Lopač, Nový Lopač

Ponory potoku Lopač jsou vytvořeny v Suchém žlebu na jižním okraji obce Ostrov u Macochy.

V údolní výplni jsou vyvinuty dvě nevelké eliptické deprese. Ponory v severněji položené depresi jsou v současné době aktivní. Tato deprese je situována na úpatí svahu údolí, a je díky tomu asymetrická. Až k okraji deprese je koryto potoku Lopač regulováno a protéká umělým zářezem. V prostoru dna deprese tok krátce meandruje a na západní straně mizí v několika dílčích ponorech. Nejjižnější z nich je na úpatí svahu deprese a stěna nad ním je vyzděna. Do ponoru vyúsťuje i čistička odpadních vod.
Jihovýchodně odtud, u silnice, je druhá deprese, tzv. Mlynářovo propadání. Deprese byla původně 12 m hluboká a na jižní straně omezená skalní stěnou. Do ponoru na úpatí skalky byla dříve odváděna voda z mlýna (dnes neexistuje). V současné době je deprese zčásti zasypaná, svah k silnici je vyzděný a ponor je ze své funkce prakticky vyřazen. V terénu v okolí čističky jsou provedeny úpravy umožňující přeliv katastrofálních povodňových vod do Mlynářova propadání.
Další deprese či závrty popisované v údolní výplni v nejbližším okolí (Absolon 1911) dnes nejsou téměř patrné. Propadání Lopače jako povrchovou formu zachycují na svých mapách a popisují K. Reichenbach (1834), M. Kříž (1940), J. Šamalík (1937), K. Absolon (1911, 1970), J. Knies (1909) a A. Boček (1928).

Teoretické úvahy o významu ponorů podepřené výškovými měřeními M. Kříže podnítily průzkumné práce. Otvírkové práce byly relativně úspěšné v ponorech severněji položené deprese. V té době byla vyzděna i stěna nad vchodem (dnes č. 581). Kolem roku 1920 objevili Bratři Nejezchlebové přibližně 40 m chodeb a pronikli do vzdálenosti 20 m po proudu podzemního toku (Šamalík 1937, Novák 1951, Ryšavý 1956, Absolon 1970). Po druhé světové válce prováděl průzkum Speleologický klub Brno. Byla pořízena mapa prostor, ale proniknout blokovou sutí dál po proudu potoka se nepodařilo. Souhrnné zpracování historických dat a dosažených výsledků uvádí ve svých pracích Ryšavý (Novák, Ryšavý 1951, Ryšavý 1956). 0 průnik v blokové suti se pak ještě marně pokoušeli členové Ostrovské skupiny Speleologického klubu v Brně v roce 1967 (Vojtenka 1973). Mlynářovo propadání se neúspěšně pokusili otevřít šachtou členové Plánivské skupiny Speleologického klubu v Brně koncem osmdesátých let.

Výsledky dosažené při průzkumných pracích ZO ČSS 6-16 Tartaros do roku 1985 uvádí Hypr (Hypr 1987). V prostoru ponoru Lopače (č. 581.) byly v roce 1983 provedeny geofyzikální práce (metoda nabitého tělesa, symetrické místo odporové profilování). Klíčové lokality v prostoru blokové sutě, v místech, kde předchozí průzkumné práce se zastavily, bylo během dubna a května 1984 zpřístupněno šachtou a předpolí ponoru, odtud se podařilo 15. 12. 1984 v suti tzv. Cestou slepých ptáků proniknout po 76 m do Dómu děsu a odtud průkopem do puklinových a kaňonovitých chodeb, jimiž protéká potok Lopač. Délka chodeb za Dómem děsu dosahuje 200 m. Chodby ústí do malého podzemního jezera s hladinou v hloubce 30 m pod terénem. Do jezera ústí visutě pravobřežní přítok, který vyvěrá z dalšího jezírka. Před jezery se podařilo proniknout do výše položené dómovité prostory, kde byl prozkoumán komín Směřující k povrchu. Jeskyně byla zaměřena a byla provedena fotodokumentace a geologická dokumentace.
Aby bylo možno realizovat další průzkumné práce, bylo nutno zřídit nový vchod do jeskyně. Jako optimální řešení se jevilo vyhloubení 12 m hluboké šachty, která by zastihla prostory komína zdvihajícího se ve stropu výše uvedené dómovité prostory nad podzemním tokem Lopače. Místo otvírky bylo situováno podle mapy jeskyně a ověřeno pomocí radiomajáku (ve spolupráci se Správou CHKO Moravský kras). V letech 1985 až 1987 byla šachta vyhloubena a zaskružena. Ihned po vyhloubení šachty byli přizváni potápěči ZO ČSS 6-09 Labyrint. Průzkum odtokového jezera ukázal, že v hloubce pěti metrů odtéká voda chodbou směřující k JZ a klesající do hloubky 10-12 m. Ve stropu sifonu byla zjištěna ústí tří komínů. Potápěčský průzkum ještě nebyl dokončen.
Rovněž v přítokovém jezeře byl učiněn pokus o zdolání vodní překážky. Během čtyřdenního čerpacího pokusu v létě 1986 se podařilo snížit hladinu přítokového jezera o 17 m. Voda byla kalovým elektrickým čerpadlem přečerpávána do odtokového jezera. V hloubce 17 m se práce zastavily v zabahněném kolenu sifonu, kudy se již vzhledem k technickým problémům nepodařilo proniknout. Prostory přítoku byly zaměřeny a byla doplněna geologická dokumentace.
Přístup do jeskyně novým vchodem znamenal i možnost průzkumu několika zajímavých míst rozvětvení chodeb, většinou bez výrazného úspěchu. Menší objevené prostory byly zdokumentovány a zakresleny do mapy. V Dómu pod šachtou byl pod stropem směrem k JZ vykopán 11 m dlouhý průkop v hlíně a suti tzv. Pyžamová chodba.
Další postup potápěčů do odtokového jezera přinesl zklamání. Předchozím čerpáním přítokového jezera kalovým čerpadlem a patrně i zvýšený přínos jemného materiálu při vypouštění rybníka v Ostrově u Macochy způsobily zmenšení odtokové chodby v sifonu a její zanesení bahnem. Následoval čerpací pokus provedený koncem roku 1986 s použitím série tří čerpadel. Voda z odtokového jezera byla čerpána až na povrch. Hladina byla snížena o 5 m. Cílem bylo pokusit se o odstranění bahna v ústí odtokové chodby a případný průzkum prvního ze tří potápěči popisovaných komínů. Odtoková chodba byla zcela zanesena řídkým bahnem, které se kalovým čerpadlem nepodařilo odstranit, bylo však dosaženo prvního komínu v sifonu. Komín byl vylezen do výšky 3 m, prakticky do úrovně původní hladiny, kde se za neprůlezným zúžením lomí a pokračuje vodorovnou chodbou, která láká k dalšímu průzkumu. Během čerpání byla voda zpočátku vypuštěna do Mlynářova propadání. Vzhledem k možné souvislosti a snížení rychlosti poklesu hladiny čerpaného jezera byla pak voda vypouštěna směrem k Blažkovu závrtu.

V předpolí odtokového jezera bylo ve spolupráci s pracovníky n. p. Geofyzika Brno provedeno na ploše 0,5 ha geofyzikální měření metodou nabitého tělesa. Byly získány zajímavé informace o průběhu sifonu použitelné pro další potápěčský průzkum a získány zkušenosti o metodice, která může být úspěšně použita i na jiných lokalitách. Hlavním úkolem tohoto geofyzikálního měření bylo přinést informace o průběhu zkrasovění odtokového sifonu. Nejprve bylo změřeno normální pole metodou nabitého tělesa a identifikována vodivá zóna ve směru bc puklin ovlivňující zkrasovění značné části chodeb ponoru Lopače. Posun maxima mimo oblast umístění elektrody směrem k JJZ zřejmě souvisí s nehomogenitou intenzity porušení v rámci puklinové zóny a nehomogenitou zkrasovění na této zóně. K normálnímu poli byly zjištěny diference hodnot naměřených v časovém odstupu po zvýšení vodivosti sledované krasové struktury nasolením podzemního toku. Zůstal obraz vodivé puklinové zóny a navíc bylo možno interpretovat posun maxima zvýšené vodivosti. V prvních metrech informace odpovídá poznatkům potápěčů. Potom se průběh sledovaného podzemního toku stáčí k JZ. Rozsah měřených profilů dovolil vysledovat průběh toku do vzdálenosti 35 m.

V roce 1987 se podařilo potápěčům proniknout z odtokového jezera do vzdálenosti 34 m po proudu toku. Poziční náčrt objevené části sifonu se shoduje s výsledky geofyzikálního měření. Hloubka sifonu se pohybuje kolem 3 - 8 m. Byl objeven i otvor do dalšího pokračování sifonu. Průlez však pro další postup bude nutno zvětšit odkopáním bahnitého dna.
V létě 1987 byla čerpacím pokusem prokázána spojitost Mlynářova propadání a pravostranného příkopu odtokového jezera. Do Mlynářova propadání bylo čerpáno 9,6 1/sec vody z povrchového toku Lopače a o toto množství vzrostlo průtočné množství přítoku po cca 30 min s čelem nárůstu množství již po 5 min.
Komplex poznatků speleologie, geologie a geofyziky společně s údaji získanými potápěčskými pracemi a čerpacími pokusy vytváří pravděpodobný obraz poměrů zkrasovění ponorové oblasti Lopače. Původní tvar ponorového údolí Lopače je zamaskován fluviálními sedimenty, sutí a hlínami. V této výplni jsou vyvinuty dvě deprese s ponory, spíše vzhledu závrtů, současný aktivní (č. 581) a Mlynářovo propadání. Je velmi pravděpodobné, že obdobně jako u ostatních ponorových údolí hlavních toků Moravského krasu, je i zde vyvinuto ponorové údolí hluboké 30 - 90 m s tzv. primárními ponory, které jsou však díky výplni údolí ze své funkce prakticky vyřazeny. Do chodeb jeskynní úrovně (spodní jeskynní úrovně senzu (Hypr 1981) v zóně horizontální cirkulace obvykle ústí i invazní ponory z okraje ponorových údolí, případně jsou částečně aktivovány samotné primární ponory. V místě aktivního ponoru potoka Lopače je mezi předpokládaným hlubším ponorovým údolím a žlebovou strání vyvinuta v hloubce 10-12 m pod terénem plošina, nad níž se vyvyšují hřbety a hřebenáče. Prostor mezi těmito elevacemi je vyplněn blokovou a balvanitou sutí s fluviálním materiálem. Výše je uložena drobná suť a hlína. V dalším průběhu chodeb Lopače je zřetelně vidět napojení dalších zón ponorů z okraje ponorového údolí, které se na úrovni Mlynářova propadání zřejmě uzavírá.
Výsledky geofyzikálního měření a dokumentace vstupní šachty ukazují, že do hloubky kolem 10 m je i údolí v předpolí ponorů vyplněno fluviálním materiálem, případně se sutěmi. Dosud známé prostory je možno pokládat za ranou formu zkrasovění vzniklou během vývoje ponorové oblasti Lopače, která dnes slouží jako invazní ponory. Je však možné, že původně známá část chodeb Lopače těsně za ponorem vlastně k celku ponorové zóny primárně nenáleží a jedná se o relikty chodeb vyšší jeskynní úrovně, dnes v rámci ponoru opět aktivované. V průběhu objevných postupů podél podzemního toku Lopače se stále více prosazovala otázka původu poměrně vysoké polohy průběhu chodeb, když byla logicky očekávána vertikální nebo jednoduchá schodovitá vertikální zóna zasahující do hloubek 60 m k spodní jeskynní úrovni nebo ještě o něco hlubší, pokud by vertikální zóna navazovala až na zmlazení spodní jeskynní úrovně (podobně jako je tomu v případě Vintok).
Přestože nejsou ještě k dispozici všechny výsledky (výbrusy, chemismy, paleontologie), je možno podle provedené dokumentace konstatovat, že bariéru pro vertikální zkrasovění zde znamenal charakter karbonátů a pozice ponorů vůči geologické struktuře. Základní strukturou, v níž je zkrasovění známých prostor Lopače vyvinuto, je asymetrická brachysynklinála, jejíž osa s úklonem cca l0° upadá k SSV. Západo-severozápadní křídlo je v úrovni jeskyně strmé (70°) a místy zvlněné. VJV křídlo je poměrně ploché (dokumentováno v jeskyni Balcarce, skalním ostrohu Balcarovy skály a ve výchozech v okolí Mlynářova propadání). Průběh chodeb Lopače je vázán na strmé bc pukliny a strmé vrstvení plochy v ZSZ křídlo brachysynklinály Stratigraficky nižší polohy vápenců obsahují vložky břidlic a ve vyčerpaném přítokovém jezeře byly v nejnižší části dokumentovány tmavě šedé laminované vápence s břidlicemi. Podobné vápence jsou označovány jako vápence vintocké (Dvořák 1985, Friáková, Galle, Hladil, Skoček 1985). V pozici zde zjištěné však zřejmě mohou být ekvivalentem bazální části mokerského cyklu (senzu Hladil 1983).
Od oblasti Vintok je oblast Balcarky a ponoru Lopače oddělena zlomem a další tektonická línie je morfologicky zřetelná na Z svahu žlebu. Vápence srovnatelné s vápenci popisovanými v jeskyni ponoru Lopače z hloubek 15-48 m jsou v oblasti Vintok v hloubce 70-75 m. Z toho vyplývá, že bariéra ovlivňující prostor ponoru Lopače končí na zmíněných tektonických liniích a pak je vyvinuta v podstatně nižší hloubkové úrovni. Skutečnost, že rané formy vývoje krasových systémů a chodeb jsou extrémně závislé na intenzitě a průběhu tektonické predispozice společně s existencí laminovaných vápenců s břidlicemi v brachysynklinální struktuře, jsou vysvětlením dosud poznané prostorové distribuce zkrasovění. Prostory, resp. komunikace geneticky související s předpokládanými primárními ponory je pak možno očekávat v nižší úrovni geologické struktury nebo východně od ní. Ranné formy invazně aktivované do nich mohou vyústit bud po překročení výše uvedených zlomových linií nebo po překročení strukturní a litologické bariéry.
Výšková úroveň hladiny odtokového jezera, úklon osy a pozice brachysynklinály nasvědčují, že kritickým místem se změnou charakteru zkrasovění by mohl být průběh zlomu ve vzdálenosti cca 100 m za odtokovým jezerem. V každém případě lze prozatím v průběhu chodeb ponoru Lopače předpokládat zčásti nebo zcela zatopené vertikální oscipropojení Mlynářova propadání a střední části jeskyně ponoru Lopače, kde také existující chodby.
Geofyzikálním měřením metodou nabitého tělesa bylo zjištěno vodivé propojení Mlynářova propadání a střední části jeskyně ponoru Lopače, kde také existuje jedna z mála výrazněji vyvinutých příčných puklinových zón. Informace vypovídá o zkrasovění v hloubce kolem 25 m v blízkosti okraje ponorového údolí. Projev přípovrchových krasových a geologických struktur však ovlivnil výsledek měření natolik, že směry zkrasovění v nižší poloze nebylo možno zvolenou metodikou zjistit. V hloubkové úrovni 25 m je i zkrasovění Dómu pod šachtou a z celkové situace vyplývá existence zasutěného a zahliněného patra větších rozměrů než chodby dnes protékané podzemním tokem.
V souvislosti s těmito poznatky byly prováděny práce v Pyžamové chodbě, kde na bázi průkopu byly navíc zjištěny dvě polohy jílovitých písků s valouny nasvědčující alespoň episodickému toku vod tímto patrem zřejmě během risské akumulační fáze. Je však pravděpodobné, že zkrasovění tohoto patra bude z větší části vyplněno sutí, fluviálním materiálem a splaveninami.